| |||
Vyhledávání podle slov v CS-FAQ
DVI súbor (teda súbor, ktorý má príponu
DVI súbor obsahuje všetky informácie, ktoré sú potrebné pre tlač alebo
prezeranie, ale nie konkrétne bitové mapy alebo iné popisy písma. Snáď
ešte materiál, ktorý je uvedený v príkaze Základný odkaz na štruktúru DVI súboru je zdrojový text dvitype (CTAN: dvitype).
Ovládač (driver) je program, ktorý má za vstup DVI súbor (pozri Otázku Čo je to DVI súbor) a (obvykle) produkuje súbor, ktorý môže byť poslaný do typografického výstupného zariadenia, napríklad tlačiarne. Ovládač je obvykle špecifický pre danú tlačiareň alebo triedu tlačiarní, aj keď každá PostScriptová tlačiareň by mala vytlačiť výstup PostScriptového ovládača. Ovládač potrebuje DVI súbor, ako aj informáciu o písme. Písma môžu byť zadávané vo forme bitových máp alebo odkazom na písmo, ktoré je priamo obsiahnuté v tlačiarni. Každý ovládač očakáva informáciu o písme v špecifickej podobe. Viac informácií o formách písem môžete nájsť v Otázkach Čo sú to PK súbory, Čo sú to TFM súbory, Co jsou to DC a EC písma a Použití PostScriptových fontů v TeXu.
PK súbory (od slov packed raster) obsahujú bitmapy písem. Výstup z METAFONTu (pozri Otázku Jak dostat z METAFONTu to, co chcete) obsahuje GF súbor (generic font). Tento konvertuje program gftopk do PK súboru. Existuje mnoho PK súborov, pretože pre každé písmo potrebujeme jeden. Dokonca pre každú bodovú veľkosť aj magnification - zväčšenie, každý typ každej rodiny písem. Navyše, PK súbor pre jednu tlačiareň nemusí nevyhnutne byť dobrý pre druhú tlačiareň. V takom prípade je treba mať celú množinu PK súborov aj pre túto ďalšiu tlačiareň. Výsledkom sú často komplikované adresárové štruktúry alebo FLI (font library file) súbory pre väčšiu usporiadanosť prístupu.
TFM je skratka pre TeX font metric, čiže TFM súbor obsahuje informácie o rozmeroch charakterov (písmeniek), o ligatúrach (typografické spojenie dvoch alebo viacerých znakov) a o medziznakových medzerách v danom písme. Pre každé písmo je potrebný jeden TFM súbor, dokonca pre každú bodovú veľkosť. Ale jeden TFM súbor je pre všetky zväčšenia (magnifications), preto je vo všeobecnosti TFM súborov menej ako PK súborov. Dôležité je, že TFM súbory používajú programy TeX, LaTeX, ale nie sú vo všeobecnosti potrebné napríklad pre ovládače tlačiarní.
Virtuální fonty pro TeX jako první implementoval David Fuchs už na
začátku jeho historie, ale pro většinu lidí začaly existovat, až když Knuth
v roce 1989 změnil formát a napsal několik podpůrných programů. Použití
virtuálních fontů je způsob, jak říci TeXu o něčem složitějším, než
je vzájemně
jednoznačné mapování znaků. Entity, které se definují ve virtuálním fontu,
vypadají jako TeXovské znaky (objevují se s popisem jejich velikosti a
souborem metriky fontu), ale
Je důležité si uvědomit, že samotný TeX virtuální fonty nevidí.
Pro každý virtuální font, který čte
TeX poskytuje prostředy k vyjádření věcí, které mohou dělat ovladače zařízení, ale o kterých TeX sám neví nic. Například TeX neví nic o tom, jak zařadit postscriptový obrázek do dokumentu, nebo jak nastavit barvu tisknutého textu. Ale některé ovladače zařízení to umějí.
Takové věci jsou umožněny prostřednictvím příkazů
Argumenty povolené pro příkaz
LaTeX 2e a spousta podpůrných balíků maker jsou nyní psány
metodou viz Co je dokumentované programování,
se zdrojovým kódem i dokumentací ve stejném souboru. Autorem tohoto formátu,
který je znám jako ,,doc``, je Frank Mittelbach. Dokumentované zdroje mají
podle konvence koncovku
Poté, co byly z
Písmo (font) se skládá z množiny znaků (písmen, číslic a speciálních znaků). Abychom je mohli vytisknout, musíme mít nadefinovaný přístup k nim. V TeXu jsou uspořádané v určitém pořadí, které nazýváme kódování. Z různých příčin D. Knuth zvolil trochu výstřední kódování. Konkrétně, pro různá písma zvolil různá kódování. Po uvolnění TeXu, verze 3, byly některé ,,výstřednosti`` odstraněny. Na zasedání TUGu (TeX User Group) v Corku bylo definované nové kódování pro množinu 256 znaků. Cílem bylo pokrýt většinu evropských jazyků, v smysle zahrnutí všech možných akcentovaných znaků (například Knuthovo kódování nepokrývá polské nebo islandské akcentované znaky a Corkovské kódování ano). LaTeX 2e (viz Otázku LaTeX 2e (nový standard LaTeXu)) umožňuje použít Corkovské kódování (T1), a tak se umožňuje vyhnout konfliktům a problémům s dělením slov s akcentovanými znaky (viz Otázku Nezvykle rozdělená slova). První METAFONTovská písma, které byla vytvořena v souladu s Corkovským kódováním, se nazývají DC písma (CTAN: dc). Tato písma vypadají jako Computer Modern písma. Jejich vážnou nevýhodou pro náhodného uživatele je, že soubory jsou velké - každé DC písmo je zhruba dvakrát větší než odpovídající CM písmo. Jejich nástupcem se staly EC fonty (CTAN: ec). Bohužel, jejich velikost se podstatně nesnížila. Corkovské kódování je implementováno také v PSNFSS systému (viz Otázku Použití PostScriptových fontů v TeXu) pro PostScriptové fonty.
TDS je zkratka pro TeX Directory Structure, což je standardní způsob organizace TeXových souborů ve vašem sytému. Specifikace TDS je k dispozici v archívu CTAN v adresáři CTAN: tds-0.9996.
Moderní distribuce se většinou přizpůsobují TDS, které stanuvuje
standardní i lokální hierarchii. TDS si vyhrazuje jméno
| |||
|